Ach ta malá dobrodružství za barákem! Od chvíle, kdy máme štěrkolety, jsme vedli řeči o tom, co všechno s tím můžeme, jaká je na tom sranda a kam až dojedeme. Všechno pravda, ale na ňákej velkej malej výlet jsme se nevypravili. Až když jsem se věčným sezením u kompu a neježděním vyprasil, že při oblíkání reálně hrozí, že někomu vystřelím oko gumou od tepláků, tak jsme zničehonic vyrazlili. Prostě jsme si s Hájisem na jedné z nemnoha vyjížděk tohoto divnoroku řekli, že pojedeme.
Zaonačili jsme to tak, že si u Teplický jednotky rozložíme ležení a pobudeme dvě noci všeci pospolu.
Takový povšechno-rodinno-společensko-zážitkový cyklovýlet. Pořadatelé tamnějšího MTB maratónu byli trochu proti a zabrali standardní místo na kempink. Nevadí, přesunuli jsme veškeré zázemí, čítající tři auta na štěrkovou plochu na vrcholu kopce a bylo. Když jsem změnu nocování navrhnul, 200Kláda jí schválil po svém:
„Myslíš kola, ženy, děti a my pod hromadou svítících hvězd na vrcholu kopce s nekonečnou zásobou piv? Beru!“.
Takže i výhledi byly.
Pólí, který nás měl doprovázet cestou na sever, navzdory domluvám, večer před vyjetím klasicky trochu cuknul, ale tentokrát jsem ho nenechal vyklouznout. Nepřijel večer, ale sednul na první ranní š-š-š z Teplau. My místo v sedm vyjeli v devět něco, což nebylo nic proti ničemu.
Nezdržel se ani dvě minuty, my sedli na štěrkoleti a začali stoupat jak dým.
Cestou do Teplau jsme naplánovali experimentálněji s olizováním naší západní hranice i s atrakcemi typu Potůčky. Semtam jsme nakoukli na ISO štěrci našich saských soused a mířili nach sever. První hajlajt byl Klínovec. Sice jsme skrze mlchu, která by se dala krájet, skoro neviděli vrcholovou věž, ale zato jsme zahlédli pumptrack a modrý vjezd do bájkparku. Tohle štěrkoleti přeci nesmějí, se řiká. Takže smějí. Obojí. Náramná legrace na štěrkoleti v bajkpárku mezi ochráničovanejma týpci!
Přes lesy na cesty a dále držet kurz sever.
Zanedlouho první hráz – Přísečnice a výjezd z teritoriálních vod.
Kafodortoovocočalapinko se zmrzlinou na Šebíku, kudy se prohnala divoká devadesátá léta silou plamenometu. My poseděli mezi tou prapodivnou hordou našich nemecká soused na kterých se velmi podepsalo, že nedostali čas se zorientovat. Jakmile padla zeď mezi mezi DDR a NSR, NSR bratr do nich s kyselým gesichtem ihned začal nalévat biliony západních marek a neprodleně předělávat východního němce na západního, což hlavně v příhraničí dalo vzniknou velice zajímavé odrůdě společnosti. Prostě zpestření a my znovu zvedli kotva a mířili dál nach sever.
Územím nikoho jsme drželi kurz až ke Kateřině, která nám přichystala druhý hajlajt výletu – mimořádně zákeřnou kilometrovou stojku na stém kilometru – takže spíše hajtlajt. To místo už jsme z hlav nevytěsnili a furt sme myslili na to, že tímhle přírodním příkopem budeme muset i v neděli po sobotním trailování v Teplau. Za Kateřinou, jak když do Pólího nalejou V-Power! Se slovy: „Tady už to znám!“ se zasekl na špici jednotky a neomylně nás vedl přes Fláje na místo určení. My s Hájisem poslušně drželi formaci, nevystrčili ksichti ze závětří jeho postavy na XL kole a bylo nám všem héj. Pólí jel jak dieslová lokomotiva Sergei bez homologace. Obdivuhodná práce, děkujeme!
Sjezd do Mikulova byl vlastně třetí hajlajt a odměna za 6 hodin v cestách necestách temnýho území, které vlastně byly kompletně perfektní. Následovalo rozloučení s Pólím, který mířil domů, přeseskupení s naší jednotkou, která dorazila vozy.
Vložili jsme svíci, pivo-pivo-kofolu, skočili do rybník opláchnout paviáni a nechali se odvézt na vrcholky hor.
Zde po dvě noci probíhalo odpočívání, sezení, pivování, drakouačka, skejtouačka mautenbajkoučka a bylo nám všem jak v hipísáckým filmu.
Sobotní trajlovačka také proběhla formou velmi nenásilnou. My s Hájis jsme se od jednotky odpojili v polovině, protože my větět, že přežití závisí na správně zvolená energy-managmentu a šli si stavět hráz a cachtat zadky do horská bistřina ve smrkoví.
Večerní program proběhl s méně pivama, takže jsem nesbíral, jako první noc ve tři ráno za svitu hvězd, větrem se honící plechovky od ruky vyvylené z 200kládovo megaspacáku. To je totiž jako naházet kolečko písku po zrncích písku, protože co tohle monstrum vypije, zásadité plzničky, je nejen zcela mimo evropské normy, ale i mimo představivost Elona Muska. Opět jsem si vzpoměl jsem si na jeho: „Myslíš, ženy, děti a my pod hromadou svítících hvězd na vrcholu kopce a nekonečná zásoba piv? Beru!“. Nekecal.
Nedělní ráno, přifouknout štěrkoleti, dát pusu a pac rodinám a vyrazit jižně do temných lesů ultrazápadu.
Pólího nahradil Šenky, který navzdory jeho 23mm plášťům, které by se v bublince uzavřeným internetotestovačům opravdu na takové využití nelíbily, nám odtahal Flájské větry a dál, čímž odvedl podobný kus práce v šetření našich sil jako Pólí před dvěma dny – také velmi děkujeme!
K domovu jsme zvolili standardnější cestu a velice se nám ulevilo, když jsme po pravici hleděli do příkopu pod Sv.Kateřinou. Být v něm, pláču. Tohle byl hajlat cesty zpět. Tentokrát už únava pracovala a my si vybírali slabší chvilky, ale podle pravidla každý chvilku tahá pilku, jsme jeden druhého tahali z oněch blbých chvil. Naštěstí to přicházel přesně šejdrem, takže když se Hájisovi zavřely nohy, já je měl zrovna otevřené a o kus dál, když se zavřely mně, měl otevřeno Hájis, což byla pecka. Od pekelný dálky jsme viděli Klínoveckou věžičku, která nás přitahovala jak magnet, až nás přitáhla. Hájisovo měrka vzdálenosti byla neomylná. Od nevzdálenějšího: hele ho támdle, hajzlíka – po blížící se: koukej na něj, lumpíka – až na sjezdovce U zabitýho: tady ho máme, čumprlika – jsme se dostali až k němu. Tady už jsme byli „ve svém“. Z Božáku se vítr ještě pokusil nás zlomit, ale na to jsme mu se svéřepým výrazem kákli.
Hájisův návrh k nám prorazit Chaloupkama mě zarazil, protože měl nepopiratelné ambice nám utrhnout paviány ze zadku, ale eště že jsme to udělali. Lepší závěr v lepším prostředí jsme nemohli zvolit. Další hajlajt dne na který navázal zběsilý sjezd domů, který to korunoval.
Vítězný pivko.
Cestou jsme krátce vedli s Hájisem i diskuzi, co vlastně za posledních 5 roků nebo tak něco přineslo v MTB nejvíc běžnýmu jezdci. Každej rok se něco chrlí bez čeho „nelze existovat“ a přitom jen teleskop byl gejmčendžr. Ale my si sami pro sebe nad něj povýšili štěrkolet, hehe. Je senzační! Zatvrzelé silničáře zbaví řetězů a sjezdotrailaře předsudků.
~rt
P.S. Kdo si chce prohlédnout všech nekonečných 198 fotek ze všech telefonů a foťáků zůčastněných, tak může zde:
https://flic.kr/s/aHsm3hdgps