Já měl toho dne cestou pracovní schůzku a proto jsem vyrazil o pár hodin dřív. Tom pojede pozdějším vlakem a já k němu cestou přiskočím, načež oba dojedem na pražský Hlavák. A když pak přežijeme cestu z Hlaváku do Holešovic, tak tam odsud vyrazíme na kolo.
Nečeká nás nic světoborného. Spíše cyklostezky, normální cesty nebo asfalt, ale to nevadí. Využili jsme příležitosti a na společnou dovolenou s capartama jedeme na kole. Zbytek dovolenkářů pojedou zítra autem. I tak tam budou dřív, než my. Nejradši s Tomem jezdíme těžkým terénem, protože zážitky posbírané v něm, jsou mnohem zážitkovatější. Přesto jsme se rozhodli, neobětovat tyto dny kvůli těm, které si myslíme, že získáme čekáním na “ten správný čas”. Přísně vzato jsem na tuto společnou dovolenou doslova naroubovali jízdu na kole, abychom nemuseli jet autem. Co na tom, že podle všeho to budou dvě jednoduché tranzitní jízdy? Budou dvoudenní, budeme na vzduchu, uvidíme krajinu, pokecáme a protočíme nohy. Dnešní plán je dojet do Bosyně, kde nás ubytuje Tonda Škarnitzl. Zítřejším plánem je projet se s ním na Kokostezkách a pak to přes den doťuknout do Turnova. Cestu do Turnova shrnu stručněji. U cesty z Turnova domů, kterou pojedeme za pár dní, se trochu rozepíšu.
Ozdobné žárovky nad schody terasy kavárny v Kralupech vyzařovaly večerní útulno. My seděli schlíple pod nimy. Na židle, ani na tepich interiéru nás nevpustili. Zakusujeme linecké cukroví současně s hromádku čehosi čokoládového, co vypadá, že bylo ucvaknuto se značným úsilím a zapíjíme to horkou kávou. Na to, že jsme vyjeli z Prahy a prozatím jen po rovině podél řeky dojeli do Kralup, jsme dost zbídačení. Máme varhánky, jsme durch, strašně špinaví, nacházíme se hodinu a půl za plánem, mě bolí záda, nohy a vlastně všechno. Píchl jsem ještě v Holešovicích za mekáčem. Defekt jsem opravoval během rapového koncertu mladýho, sjetýho slováka s maximálně osmi zuby, který se mezi rýmy houpal v kolenou a mával při tom před sebou rukama, jako by se snažil přerušit proud vlastních čůránek. Do cyklostezky u řeky jsme vjeli bez jídla, zato se zásobou vtipů, kterou pravidelně zahajujeme naše jízdy, než nám po hodině sekne. Ústřední téma legrácek se tentokrát točilo kolem toho, že si teď budeme jako slečinky jezdit cyklostezky.
Do Vltavy jsme nespadli ani v pasáži, která si o to říkala. Také jsme chvilku jeli kompostem, který byl po ramena (u Prahy!). A to jsem si kousek před ním stěžoval, že nám mokrá tráva nacucla tenisky. Tak tady nám nacucla i ramena. Když mě švihl bolševník po hubě (u Prahy!!), tak mě napadlo, že už to asi i stačí. Aspoň, že jsme díky řece prozatím nezabloudili.
Usrkl jsem kávy.
Tom je stále přesvědčen, že do Mělníka dojedeme za světla a nad to dnes ujedeme, vše, co jsme si předsevzali. Můj pohled samovolně vzhlédl k útulně svítícím žárovkám nad námi a na okamžik jsem zauvažoval, kdo z nás dvou má něco s očima.
O ujetí dnešní porce trasy jsem si také myslel své a v zásadě se to shodovalo s tím, co si o tom myslely má zatažená záda a jalové nohy. Nicméně nás čeká Tonda Škarnitzl, který nám drží nocleh a teší se, jak nás zítra popraví na Kokostezkách. V optice dohodnutého noclehu tedy není moc o čem diskutovat. To JAK to zvládneme, si budu muset ještě ujasnit.
Mezi tímto místem a okamžikem, kdy nás Tonda hluboko v noci ubytoval, mám v paměti jen útržky. Projeli jsme kolem Řípu, který podivuhodně připomíná navážku od šachty. Před Mělníkem nás okamžik doprovázel superrychlý zajíc, který nešel sledovat ani očima. Když začal deset kroků před námi kličkovat, oba jsme začali škubat řidítky a netušili, jestli ho v další vteřině nebudeme mít rozprostřeného do výpletu jako pochybnou trofej. Při vjezdu do Kokořínska už byla úplná tma a pro změnu vedle nás běželo cosi, co hrozně dupalo a my se neshodli na tom, jestli je to srnka, jelen, šrek nebo bizon. A když jsme konečně v Bosyni hlásili Tondovi naší pozici, tak přestože jsme jeli celou cestu po rovině s takovými hrboly místo kopců, tak na tomto posledním hrbolu, zvedajícím se k místnímu kostelu, jsem si byl jist, že mě ty křeče přeci jen nakonec doběhnou. Tonda nás ubytoval v budoucí hospodě. Sice byla ještě rozestavěná, ale nám to přišlo luxusní. Usínali jsme zmatení z toho, jak se ty krtince během jízdy nastřádaly. Z toho, jak se cítíme. Z toho, jak jednoduchou trasu jsme ujeli a kolik toho schytali. Také se vkrádala drobná obava ze sta kilometrů, které nás čekají zítra a především z toho, že na samém začátku jsou “Tondovo” Kokostezky. Bezpochyby nám je bude chtít ukázat s takovým nadšením, že v zásadě zaútočí na naší existenci. Tamější milé a zábavné ježdění mám rád, tentokrát jsem se ovšem obával.
Ráno nás přivítal hezký, slunečný den. Umyli jsme si kola a uvedli je do provozuschopného stavu a Tonda nás vmanévroval do jejich trailů . Vzhledem k našemu dennímu plánu musíme v prvním kroku uhlídat průvodce a v druhém sebe. Obojí se nám povedlo tak ze 70-80 % a po zašmodrchaném uzlu na začátku linie naší denní trasy nás vymotal z Kokořínska ven a vypustil do našeho směru. Díky! Moc se nám tam líbilo, zase přijedeme.
Porci trailování jsme vypotřebovali a bylo nutné přidat. Mezi Bezdězem a Mnichovo Hradištěm se nic moc nedělo. V Hradišti jsem zjistil, že mám barák. Následně jsme našli hospodu, která se jmenovala Kláštěrecká restaurace u Kralových Varů, tak hádejte, kde jsme se najedli. Ale zázrak to tam nebyl. Opodál jsme v kavárně dali kafe s pišingrem a vyrazili na závěrečnou část cesty.
Krajina se s vjezdem do Českého Ráje změnila. Zvlněné roviny zmizely, lesy a kopce nás obklopily. Začalo se ostře stoupat i ostře klesat. Před Turnovem v samém závěru jsme zabloudili. Pochopitelně na kopec, ale asi lepší, než do údolí. S večerem jsme dorazili na chatu, kde jsme na několik dní odložili kola.
Dovolená utekla a přišel den návratu. Byl to jeden z těch dnů, kdy otevření dveří od baráku nápadně připomíná otevření rozehřáté trouby. A následující měl být ještě ostřejší. Rekordní, jak varovali předpovědní weby.
Polili jsme se opalovacím krémem a ve třičtvrtě na sedm ráno šlápli do pedálů. Už tou dobou se nejednalo o “příjemnou ranní teplotu”. Vezli jsme nejnutnější minimum věcí. Nic na převlečení, vlastně jen spaní. Přesto, že jsme plánovali dojet, až na Nechranice, zabloudili jsme už v Turnově. Teplota stoupala nebezpečně rychle a my se rouhali nejapnými vtípky o tom, jak bude v té pánvi pod Středohořím.
Ralsko bylo moc hezké, písek na zemi, nasládlá vůně, hezké lesy a jejich milosrdný stín. Dokonce jsme narazili na cyklisty! Na cyklistky. Byly to holky, jezdily tam a za chvíli zpátky, měly na řidítkách takové tabule, tvářily se velmi vážně, nezdravily a ani se nesmály. Až když jsme si dali názvy států na zadcích a rukávech do souvislostí, došlo nám, že tam závodí. Litevka, francouzka nebo portugalka asi nepozdraví dva odrbance kličkující lesem. Přesto jsme měli dojem, že to není důvod, aby se tvářily jako bubáci. Když jsme vyjeli z lesa, minula nás další cyklistka. Celá v černém, nebezpečně rychle a na nebezpečně černém kole. Pozdravila a my pak vykuckávali prach od jejího zadního kola. Při tomto výjezdu se nám ukázal i Bezděz. Nevypadal daleko a vysoko, ale vyjet na to šikmé pole v té výhni, nás málem zahubilo. U hospody jsme vypadali jako z desky Iron Maiden a to byl den teprve tak tak v půlce.
Objednali jsme si pivo, kolu a polévku. Nenašli jsme kuráž podívat se kolik kilometrů máme odkrojeno. Po objednání druhého piva jsme si souhlasně prohlíželi plné půllitry a trochu se nám ulevilo. Akceptovali jsme, že jedeme z hrozného do hrozitánského, ale jsme svobodní, a tak vlastně – tradá, ťukli jsme si. Po tomto chabém pokusu o sebeuklidnění, nastala poněkud upjatá chvilka ticha a rozpačité pohledy hledající cosi neexistujícího kolem. Ta dálka nás znervózňovala a my možná hledali odpověď na to, proč musí tomu čeho chceme dosáhnout, vždycky v cestě něco překážet.
Prokličkovali jsme Ralsko, Kokořínsko, které jsme projeli jinudy a znovu si tam užívali každý metr cestiček mezi skálami. Jinak všude panovalo popolední ticho, vylidněno a prázdno dnů, kdy se nedá dýchat vedrem. Později odpoledne jsme dojeli k Labi.
V půl páté jsme si sedli u dezajnový maringotky s alternativním jídlem a objednali si pozdní oběd. Názvy jídel na ceduli nám nic neříkaly, tak jsme si nechali poradit. Obdržel jsem vyhřátou krabičku s čímsi hrbolatým, co bylo polité hmotou. Byla v tom i barva, která se používá ke zvýrazňování textu ve škole. Celý ten rozmanitý a pestrobarevný obsah ve mně vzbudil přirozenou ostražitost, abych ho zanedlouho támhle u Tojtojek nezařadil na seznam věcí, kterých lituji. Tomáš neidentifikoval pod polevou maskovanou limetku a proto jí rozkousal celou v okamžiku, kdy jsem se ho chtěl zeptat, co je ta kulatá věc zač. On se obecně cizích jídel nebojí. Odpověděl jenom tím, že vyvalil oči, nafoukl tváře a vydal zvuk, který podle všeho měl být dotazem, na cože jsem se to ptal. Zpětně musím konstatovat, že to jídlo neublížilo a nad to bylo překvapivě dobré.
Dopíjeli jsme pivo a pepsi, Tomáš byl při síle a vesele brebentil. Naše křivky energií se zrovna rozcházely. Já se cítil zvláštně prázdný. Třebaže mé oči zamyšleně sledovali plechovku od pepsi, kterou jsem si protáčel mezi prsty a vnímal, jak pod nimy měkký kov lehce pracuje, v hlavě jsem hleděl do míst bez záchytu. Pustiny, v níž víra i odhodlání prochází těžkou zkouškou. Tam, kde začátek dávno zmizel a konec ještě není v dohledu. Před námi se rozprostírala Dolnooharská tabule. Pekelné místo pro ježdění na kole v horkých dnech. Probleskávaly mi náhodilé obrazy vzpomínek z minulosti. Jak jsem kdysi natáčel Krušnotony. Při ročníku 2016, bylo stejné vedro a závěrečná část tratě vedla Středohořím, které je hned támhle na dohled. Tehdy účastníci připomínali apokalyptické figurky roztroušené na silnici. Neznamenal jsem snad nikoho, kdo by závodil s něčím jiným, než sám se sebou. Často stáli lokty opření o berany s pohledy upřenými na přední nábu. Jiní seděli na silnici ve stínu jediného stromu a s prázdnými pohledy špitali nesrozumitelná slova. Další byli ve vesničkách ponoření v kádích s vodou, aniž řešili, jestli mají v dresu mobil a doklady. Najížděli do stříkajících hadic diváků.
A pak tu bylo léto 2022. To už se jednalo o Dolnooharskou tabuli a můj naivní pokus vyhnout se touto línií kopcům Středohoří. Jel jsem sám z Bedřichova na štěrkoletu. Byl červenec, téměř přesně rok před touhle naší Turnovskou cestou a shodou náhod také šlo o jeden z nejteplejších dní roku. Nahoře v Jizerkách jsem si sice ještě občas vybavil obrazy z dávného Krušnotonu, ale nevěnoval jim patřičnou pozornost. Těšil jsem se na celý den na kole. Posbírám města, udělám výstižné fotky opřeného kola, přejedu Labe, pak několikrát Ohři a zmizím v Kruškách. Nic čemu bych na plánu nerozumněl. Jenže defekt přišel v místech, kde vedro, pláně, dálka, žízeň, vyčerpání a zmatek z absence záchytných bodů už měly mou plnou pozornost. Opravoval jsem ho jen pár minut, ale ty spolu se sluncem nad hlavou určily osud mé jízdy. Odsud už nic nešlo podle plánu ani představ. S vypětím sil jsem dojel do Doupovek a tam se západem slunce u Stráže vyčerpaný a uvařený slezl po 210km z kola. Chyběl kousek. Utěšoval jsem se tím, že jsem selhal kvůli nefunkčnímu řazení, které vyžadovalo procvakat celou kazetu nahoru nebo dolů, podle toho, zda-li jsem chtěl o zub těžší nebo o zub lehčí. Na dvoustém kilometru v minutových stojkách Doupovek, se jednalo o trhač nohou. Jenže detaily se sčítají. Jakkoliv jsou samy o sobě jen drobnostmi, dohromady mají sílu změnit všechno. Možná jsem neslezl kvůli přehazovačce, ale spíše díky všemu, co do mě vepsala Zahrada Čech.
“Dáme ještě pivo nebo popojedem?” vytrhl mě za zamyšletí Tomáš.
Rozmáčkl jsem plechovku: “Co? Cože?”
“Ptám se…jest-li-dá-me-ješ-tě-pi-vo…PI-VO…ne-bo-po-po-je-de-me?” odslabikoval mi pobaveně znovu otázku.
Koukl jsem na hodinky se zbývající trasou.
“Měli bychom jet.”
Zatoužil jsem po laskavosti krátké paměti, kterou nemám a zamířil ke kolu.
Na rozloučenou nám z reproduktoru od dezajnové maringotky zněl Johnny Cash a jeho optimistická pecka Hurt.
Tomáš byl stále na vlně a vůbec netušil, co nás čeká. Vtipkoval, smykoval, zkoušel jezdit po zadním. Připomínal mi někoho, kdo se může zbláznit radostí, že zrovna dostal poslední palubní vstupenku na Titanic. Uvítala nás sálající zem, obzor rozpatlaným v tetelícím se vzduchu. V jeho oleji nás čekaly pravoúhlé cesty kolem polí, pokud nechceme jet moc po asfaltu, katastrofální nedostatek vody a pozdní ujištění, že bod rozhodnutí je velmi daleko za námi. Nebylo kam utéct. K Praze to nedávalo smysl, ve Středohoří bychom si nepomohli, zpět cesta domů nevedla a vlaky vás odsud nevysvobodí. Chyběla jen hudba z Tenkrát na Západě. Tomáš brzy začal zaraženě sledovat, co se kolem něj děje.
Následující hodiny byly z těch, které si zaslouží vášnivou debatu o diletaci času. Trvaly nám nekonečně dlouho. Do večera to bezpochyby uteklo, jako každý jiný den, ale my zestárli spíš o roky, než o hodiny.
Pod temně modrým nebem, které ještě nebylo černé, ale hvězdy na něm už zářily nádherně, jsme dojeli do Žatce. Třebaže jsme uznali, že na Nechranice to dnes nezvládneme, zbyla v nás i špetka hrdosti, kam až jsme se dokutáleli.
Těla byla vysátá. Měla hlad, ale jíst nemohla. Měla žízeň, jenže pít jim nešlo. Všechno co, jsme si nakoupili jsme úhledně položili mezi nás na chodník a jen jsme se na tu hromádku dívali. Nevím na co u toho myslel Tomáš, ale já na to, jestli by nebylo lepší, kdyby na mě spadl docela malinký meteorit, abych už nemusel přemýšlet, jak se z toho chodníku zvednu. Odjezd od pumpy byl poněkud vratký. Ujeli jsme už jen několik kilometrů podél Ohře, než jsme se v ní omyli a vedle cesty zalehli. 169km, ranní teplota 24°C, dopolední 32°C, většinu dne přes 36°C a před usnutím 28°C. Než jsem zavřel oči, mihlo se mi hlavou, že bezva – dneska jsem neumřeli – tomu říkám úspěšný den.
Ráno jsme projeli kolem Nechranic. V přilehlém penzionu vyškemrali snídani, na kterou jsme jako neubytovaní neměli žádný nárok, ale slečna se nad námi slitovala. Dnes bylo ještě větší vedro. Už před Kadaní to bylo, na kapesníček na hlavu. Tam jsme si v milosrdném stínu Tesca, po nákupu trochy jídla a pití prohlíželi profil zbývající trasy.
“Ty jo, jenom 15 kilometrů nahoru, to jsem čekal, že to bude horší.” konstatoval s uspokojením Tomáš, aniž tušil, že si právě epicky spletl sebedůvěru se sebeklamem.
Bylo 39°C a v takové výhni stačí minuty na dožluta sežehnuté louce, než začnete lapat po dechu. Tělo využívá hromadu vlastního výkonu k uchlazení a pokud se sápete do prudkého kopce na otevřené louce, má problém. Doslova jsem přetlačoval nejlehčí převod a bojoval o každé šlápnutí. Mezi loukami byly remízky, kde jsme na sebe čekali. Ani jsme tam nedokázali pořádně mluvit, jazyky jsme měly přilepené na patrech. Voda došla vlastně okamžitě a až pod Meluzínu nebyla šance, že na jakoukoliv louži narazíme. Nic tu nebylo a to co mělo být, bylo bezpečně vyschlé. Louky sálaly, staré sudeťácké zídky oddělující původní pozemky tomu přidávaly a já se zcela reálně začal bát, že se mi tělo šprajcne, srdce se na to vyprdne a zkolabuju. Pak jsem se bál, že nezkolabuju a pak zase, že zkolabuju.
V mapě jsme v jednom z lesíků, kde se kopec blížil vrcholovým pasážím identifikovali, že by tam mohl být potůček, ve kterém – snad – zbyla voda. Zbyla! Doslova čůrek! Tolik flašek jsme z pár kapek ani jeden snad ještě nevypili a když už nám žbluňkalo v břichu, jen jsme si jednu za druhou lili na hlavu.
Po této záchraně se kopec uklidnil a my se začali srovnávat. Sklon se zmírnil, les poskytl stín, teplota klesla, cesta byla hladká a objala nás laskavým komfortem.
To trvalo, až k té odbočce.
Naše cesta se líně stáčela vpravo, byla hladká, široká, jezdivá a nám na ní bylo dobře. Jenže šipka v hodinkách mířila vlevo. Do cesty, která nebyla ani hladká, ani široká, ani jezdivá a v žádném případě se netvářila, že by nám na ní mělo být dobře.
Tomáš ještě pár šlápnutí pokračoval, než zaregistroval, že stojím.
“Tady vlevo.”
Podíval se z kopce dolů.
“Jako kam tady vlevo?”
“Moje levá. Tady nahoru.”
Upřeně se mi zadíval do očí. Jeho pohled nesl současně vzdor nepodívat se tam i prosbu, abych to po něm nechtěl.
Neuhnul sem očima, ale bradou jsem naznačil kam.
Odtrhl oči a odevzdaně se podíval za bradou. Následovala chvilka ticha, pak ještě jedna. Po třetí chvilce ticha z něj vyšel zvláštní zvukový efekt.
V zásadě šlo o prkotinu. Odbočit vlevo a pár minut se prát s těžkým terénem do kopce. Nic víc, nic míň. Jenže to, jak to je, není to samé, jako to, co si o tom myslíme.
Tahle odbočka nás překvapila v nejnevhodnější moment. Jen před chvílí jsme o fous unikli záhubě žízní nebo kolapsu vedrem, popřípadě libovolnou kombinací obojího. Byl na nás horší pohled, než na vesnické grafiti a momentálně netoužili po dobrodružství, už jsme zkrátka nechtěli, měli jsme všeho po krk. Toto rozpoložení v nás zažehlo mnohem hlubší souboj, který nesouvisel s technikou odbočování mírně vlevo. Teď šlo o jakési Herkulovo rozcestí. Obě cesty vedou do stejného cíle, jenže cíl je chiméra. V cíli, vždycky chceme dál. Jde víc o to jak, než kam. Proč tedy zdrhat, kdykoliv se věci zkomplikují nebo sil ubude? Protože jde o okamžik, kdy je volba těžší, než překážka? To nestačí. To je zase jen ten Jáíek uvnitř, co nic neriskuje a do všeho remcá. Nabádá, ať to vzdáme, protože bla bla bla. Když to vzdáme zahrne nás výčitkama. Když to zkusíme, celou dobu nás bude nahlodávat tím, jak příšerně těžký to je. Když slezeme, začne nás konejšit s tím, že zkusit to bylo víc, než nezkusit, čímž nás oklikou znovu přivede k pozdějším výčitkám, až čas promění bolest ve vzpomínku. Když to projedeme a nahoře na sebe budeme patřičně pyšní, přidá si a bude nás plácat po ramenou. Tenhle Jáínek je pěkný “kam vítr, tam plášť” hajzlík. Vyřvává nesmysly, které nemají nic společného s naší silou nebo odhodláním. Jenže řve tak nahlas, až je těžké ho ignorovat. Jeho rachot nás připraví o perspektivu, o kontext, zavře nás do bubliny, izoluje, až zlomí naše odhodlání. Všichni víme, jak je těžké slyšet šepot v randálu. Přitom není o čem diskutovat. Čeho se bojíme? Proč se nám tam nechce? Co je tou překážkou? Únava? Nechuť z únavy? To je také málo. Proč těchto 10-15 minut má přepsat dva dny, když tu NENÍ překážka? Je to příležitost! Snad jen ty přicházejí takňák samy od sebe. Jenže příležitost je jen nabídka. Možnost neuhnout před tím, co chceme, kvůli tomu, co nechceme. To, jak se s ní popereme, už je jen na nás. Kdy tudy znovu pojedme? Možná jo, ale už nikdy ne dnes, v tomto stavu, za těchto okolností, při této příležitosti. Tahle příležitost tu leží před námi a my jsme jen okopaní, nic víc.
Tomáš seděl na zasunuté sedačce se založenýma rukama na prsou, já stál opřený lokty o řidítka a čuměl na šutr před předním kolem. Mlčeli jsme a vybírali si tajm-aut, abychom si urovnali, že druhé šance neexistují a jediný co získáme, když to vzdáme, je prohra.
Cosi jsme zaslechli.
Motor?
Zvuk sílil.
Pak se z té hrbolaté cesty vynořil přízrak ve starobylé helmě a stejně starobylými brýlemi, které se kdysi univerzálně používali na kolech, motorkách i v letadlech s dírou a plexisklem místo kabiny. Postava oblečená jako poustevník z posledního baráku vísky, na kterou se zapomnělo. Sice jela na motorce, ale současně se odstrkovala nohama. Za ním se převaloval oblak namodralého oblaku a pod ním nepravidelně kňourala dvěstěpadesátka na opatrnou jedničku pod spojkou. Namáhavě se prodrncával tím děravým průstřelem zanedbatelnou rychlostí.
Tomáš mrkal tak usilovně, jako by to frekvence mrkání měla nechat zmizet.
Jenže to nebyl přelud. Minulo nás jako vzduch a jen dvoutaktní oblak, který za ním zůstal potvrzoval, že se nám to celé nezdálo.
Zvuk motoru slábl.
“Slyšel jsem jednou ve zprávách Obamu, jak říká, že dělat pouze to, co je jednoduché, výhodné nebo jen to, co se nám líbí, že takhle přemýšlejí děti.”, promluvila samovolně moje vlastní pusa, která se zase jednou evidentně vymknula kontrole, zatímco jsem se díval do míst, kde to zmizelo.
Tomáš se na mě otočil s velmi zvláštním výrazem.
“Cože?”
“Ptám se. Jak moc jsme děti?”
Dál na mě zíral se zneklidňující intenzitou.
Pak se zničehonic rozesmál.
“Vždyť jo, vole. Nedojeli jsme, až sem jen proto, abychom dojeli jen sem. Držíme se plánu. A žádný strachy, bolesti bude dost pro všechny.”
Rozesmáli jsme se, cvakli přehazovačkama a jednoduše odbočili vlevo do těch hrbolatých sraček. I kdyby to mělo trvat déle, než koncertní šňůra Greateful Dead – projedem tak, jak jsme si to nakreslili do mapy – tečka.
O čem bychom si pak povídali u piva? O tom, jak jsme to objeli? To asi těžko, že jo. 🙂
Takhle jsme to chtěli.
Domotali jsme se na Božák. Hladoví jak vlci a s pocitem, že už nikdy v životě nás nepřestanou bolet nohy a ani se už vůbec nikdy nedopijeme. Sedli jsme na jednu předzahrádku uprostřed turistického cvrkotu a objednali si všechno a to všechno snědli jen lžící. Krizi jsme brzy zažehnali a začali kousavě komentovat všechno kolem. Třeba batoh na kočičky. Prošla kolem nás dáma, která měla batoh a v něm znuděně seděla kočka a nezúčastněně čumákovala přes síť. V životě jsme nic podobného neviděli. Vlastní naivitou jsme pobavili i servírky, až se k našim nejapným komentářům samospádem přidali.
Dnes jsme vyjeli na Klínovec nejtěžším cestou, co jsem kdy jel. Možná by nadchla běžce pro do vrchu, ale nás dost pokousala. Domů už zbýval kousek. Rozloučili jsme se a rozjeli se doťuknout těch necelých 50km.
A po 20ti minutách jsme to zjistili. Rozumím tomu, že jsou chlápci, co si vezmou růžové triko nebo i tací, co si ho vezmou s postaveným límečkem. Čemu ovšem nerozumím je to, jak se stalo, že tak krátce po tom, co div nezhebneme žízní, si na další cestu nenačepujeme v hospodě vodu. Neujeli jsme ani 20min od hospody a my se ujistili, že dokud existuje uspokojení, tak nic jako trvalé uspokojení existovat nemůže.
Proměnili jsme se ve dvě siluety na krajnici, jak s prázdnými bidony v ruce klepou rameny v záchvatu toho druhu smíchu, který by Oliver Stone bez váhání využil ve filmu U-Turn se Seanem Pennem.
Pak jsme si utřeli slzy a rozjeli se hledat někde čůrek vody.
Znovu.
Staré zvyky ještě nikomu nové dveře neotevřeli.
Jakkoliv jsme to vzhledem k asfaltu, cyklostezkám nebo konvenčnímu terénu nečekali, byla i tahle cesta cestou našeho „ryzího ježdění krajinou co’s neviděl“. Na papíře vypadalo všechno vágně, nudně a proti naším představám o ježdění, přesto výsledek byl úplně jiný, než bychom byť jen odhadli, natož čekali.
V zásadě jsme celou tuhle „naroubovanou trasu“ od prvního šlápnutí posměšně soudili.
A pak nám sama trasa vyjevila, že není žádným školním výletem do ZOO a bez přehnané obřadnosti posoudila nás.
Nikde jsme neuhnuli, ačkoliv jsme ke konci byly v permanentním pokušení.
Jakmile jsme sesedli z kol, začala nám tahle cesta chybět a my o ní kecali a kecali a kecali. Smáli se všemu, co nám přinesla a kudy provedla. Dala nám dar, který jsme nečekali, ale který jsme si museli zasloužit.
A my byli šťastní.
Nezajímal nás cíl, brebentili jsme o cestě.
Důležité je jak, ne kam.
Vlastně je to jednoduchý. I život je cestou – ne cílem – tím je smrt. Na tu vzpomínat nebudeme.
rt