Venku sněží. No jistě. Sněží. HEJ-HEJ! Zůstaňte v tomhle okně a neklovejte to hned do fejsbuku nebo instastory! Za á to nemáte podložený a za bé to je od jakživa imrvére lautr to samý. Přece každej rok kolem prvního máje kidá. Takže klid, dejchat, počítat. Z tohodle lajci nekoukaj.

Když v květnu venku sněží, jsem doma tak trochu vězněm. Nemusím betonovat zeď. Můžu sednout a sepsat pár řádek z minulýho týdne, kdy jsme s Hájisem podnikli další z našich vejleti-plánů týhle sezóny. Opět se jednalo o výjezd po práci, kterej by Takový Ten, kterýmu Strava zruinovala život, vztahy i kariéru asi ani nezaregistroval, ale pro nás se jedná o vejleti a tak je nutno k tomu přistupovat.

Když tak teď zkouším z hlavy vydolovat detaily onoho slunného, teplého odpoledno-večero-tmy, kdy bylo ještě jaro v rozpuku, přijde mi, že to Trojstátí skoro možná bylo jen nastrčeným cílem.
Čárku do mapy kreslil Hájis, kterej v tom cípu prožil dětství.

„Tady byla závora.“
„Tady sou skály…tam mi spadl kámen na hlavu.“
„Tady byl za komančů krámek…s příběhem, nanukáč a tak, víš co.“
„Tamle byla škola v přírodě.“
„Tady bydlel kamarád Štěpán.“
„Támdle dem na palačinku….berete karty?“
-„Ne.“
-„Hm, to nevadí, dyžtak umejem nádobí.“
-„?(!)“
-„Nebojte, to byla legrace, máme tady tři kila, chcete je vidět?“

„Tady sme jezdili na matračce po potoc…hej čumato, von tam je asfalt k nám nahoru?! Ntyvole!“
„Tady místo toho srubu jsme měli chalupu….támle tu kůlnu jsem stavěl s tátou.“
„Tady jsem lyžoval z meze.“
„Tady jsme chodili s matračkama k vodě. Sami. Děcka. Představ si dneska, že by mamka poslala někam děcko samotný. A nám to přišlo normální. Větší se starali o menší a bylo. Celej den o nás nikdo nevěděl.“
„Z týdle skály jsem viděl první kozy. S Kamarádem jsme potichu koukali.“

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Průjezd Doubravou byl příjemně veselou exkurzí od průvodce, kterej to se nic nemusel biflovat.

Trojmezí je vesnice, která je nejblíže Trojstátí. To už není vesnice. To je kůl píchlej uprostřed potok…takovýho potůčk…takovýho malýho patůčku, kterej značí punkt, kde se dotýkali hranice ČSSR, DDR a SRN. V nynějším rozložení světa už jen ČR a D, proto se jedná vlastně o dvojstátí, zweiněco.

Dle mých odborných propočtů založených na znalosti faktů – jejichž zjišťování probíhá hlubokým záklonem na židly, přimhouřením oka do stropu, našpulení pusy a rozhodnutí se – se jedná o nejzašší bod bejvalý železný opony u nás.

Místo, kde se jeden němec nebavil s druhým, ale zase se ten jeden (ten, kterej jezdil v Trábi) bavil s čechem (tady jezdili na skládačce a semtam ve stopětce), ale ten se taky nebavil s tamtim druhym němcem, takže vlastně ti dva (ti co jezdili dvou a semtam čtyřtaktem na Super nebo Speciál) se nebavili s tim jediným, kde jezdil Golfem, Saabkou nebo Eskortkou. A když se tam nedopatřením zjevil přikrčenej civil, bylo vhodné, aby uměl hodně rychle utíkat. Když si to tak po sobě čtu, tak to vlastně dává smysl.

– A teď klasickej hejtařskej IN-FLU-TRAVEL-BIZ odstaveček, kterej nesmí chybět. Sorry, dyžtak přeskočte:
Jako každej štěrkoletí vejleti, jsme i tento pojali stejně – cestou necestou.
Takovou, jak přenášíme popadaný stromy, bloudíme, imrovizujeme a je jasný, že pěšinky ještě pěšinkujou, lesy lesujou a všechno je jak má být. Teda v místech, který ještě nezdrancovali nájezdy fanatických in-FLU-travel-biz-insta-drancující pomatenců, kterým nikdy nedojde „co bude, až oni nebudou“ (a oni povětšinou opravdu nebudou, hned jak zase přijde další dva-vosum). Spálí tu krajinu těma svejma blbofotkama a hlavně GPS šipečkama, který dělali v nejupřímnější víře z lásky ke krajině…ve správný bundě a se správnou čutorou. O lajky tam vůbec nejde. Kontext a respekt jim vůbec není cizí a způsob, kterým to dělají je jen ten správnej (protože když dostanu fantastickej nástroj ve fantastický době, použiju ho nejchytřeji jak jen to jde – plamenomet, ta-ta-ta-ta-ta, uaaaaa :)). To co zbude po jejich důležitejch postech je přeci jen kladná osvěta. Jejich dosah je ohromnej a dopad vůbec nepřipomíná spálenou zem. Všechno je všech a tak můžou všechno zdojit. Jasně. Možná bude cosi na tom, že když někdo promlouvá ke generaci, která většinu každého jednotlivého dne čumí do destičky, půlka z nich má ještě měkkej mozek na cestě, kterou si musíme všichni projít a druhá ho má sice už zkušenostmi ztvrdlejší, ale prozměnu měkkou zadnici od kancelářský židle, tak mají kazatelé dosti výhodnou pozici. Vůbec mi to nepřipomíná sektářství, vůbec. Manson by se bejval asi tetelil blahem.

Bylo jasný, že to za světla nestihneme, páč nespěcháme a ani nechceme. A taky jsme to nestihli. Zato jsme odškrtli další vejleti. A naše letošní plány ještě nejsou u konce.

To je vše.
~rt